Více než 50 kmotřiček tvoří síť, kterou v Španělsku buduje Nieves Aparicio. Hovořili jsme s ní, s jednou kmotřičkou i podpořenou ženou.
Sara se octla v náročné životní i soudní situaci, když do jejího života vstoupila Nieves Aparicio. Nieves tehdy právě rozjížděla projekt Válory s jasným cílem: pomáhat ženám s rozvodem. Pro Saru to přišlo přesně v momentě, kdy „něco takového opravdu potřebovala“.
Se dvěma malými dětmi a bývalým manželem, kterého hodnotí jako „toxického“, přišla Sara do Válory a Nieves jí přiřadila kmotřičku. Válory kromě právního a psychologického poradenství staví také na sítí více než 50 dobrovolných kmotřiček v celé Španělsku. Mnohé z nich, jako například Yolanda, samy prošly těžkým rozvodem a dnes pomáhají ostatním čerpat z vlastních zkušeností.
„Zažila jsem dost těžký rozvod. Nieves mi nabídla možnost svěřit se někomu, kdo si něčím podobným prošel a mohl mě vést i lidsky,“ vysvětluje Sara. „Kmotřička není právnička nebo terapeutka, ale právě někdo, kdo ví, čím si procházíte, vyslechne vás, poradí a někdy prostě přinese trochu světla, když nevíte kudy kam.“
„V tu chvíli mi stačí, když mi někdo řekne: Zastav se, dýchej.“
Podle Sary je fajn opřít se o rodinu nebo přátele, ale ne vždy je to nejlepší řešení. „Rodina trpí s vámi nebo nedokáže být objektivní. Když to řeším s mámou, často slyším uražené poznámky na bývalého, ale já v tu chvíli nepotřebuju slyšet, že je to hajzl. Potřebuju radu, potřebuju se uklidnit. Kmotřička mi díky své zkušenosti nabídne i důležité alternativy a naději,“ popisuje.
Tato podpůrná síť, kterou dnes tvoří přes 50 kmotřiček, vznikla právě díky Nieves, když ji inspirovalo dobrovolnické hnutí z Barcelony Voluntariat per la Llengua. Tam běžní lidé pomáhají nově příchozím s tréninkem katalánštiny. „Nikdo vás nesoudil, byl to úžasný nápad. Chtěla jsem tento princip přenést do podoby kmotřiček rozvodů,“ vzpomíná Nieves.
Podle ní ale kmotřičkou nemůže být kdokoli. Vybírá si pouze ženy, které mají vlastní složité období už zpracované, protože rozvod je, jak říká Yolanda, obrovská životní změna, s kterou je třeba se poprat.
Nenechejte rozvod zlehčovat
Podle údajů ČSÚ se jen v roce 2023 ve Španělsku rozvedlo více než 76 000 párů. Cesty rozchodu jsou různé – některé proběhnou hladce, jiné násilněji. Rozvod Yolandy, která už podpořila tři další ženy, je jedním z těch méně klidných. Dobrovolničit se rozhodla díky příspěvku na Facebooku. „Když jsem se rozváděla já, nic podobného neexistovalo,“ přiznává.
Vztahy mezi kmotřičkami a podpořenými bývají velmi silné, i když se často nevidí osobně a kontakt probíhá jen po telefonu nebo zprávách. „Jsem tu pro ně ve volném čase. Pokud má někdo chuť sejít se na kávu, domluvíme se, jinak stačí zavolat,“ doplňuje Yolanda. Nejčastěji zasahuje právě v momentech, kdy má žena chuť „utéct nebo křičet“.
„Viděla jsem tolik žen, které se po rozvodu samy sobě odcizily… Proto na všechny apeluji, aby na sebe nezapomínaly – jít mezi lidi, něčím se potěšit, bojovat za sebe i děti,“ doplňuje Yolanda. Důležitá je také vážnost celého procesu: „Dnes se rozvádí hodně lidí, ale málokdo chápe, co to je. Spousta lidí rozvod zlehčuje jako papírování, ve skutečnosti přináší zásadní zlom a silné emoce, zvláště když jsou ve hře děti.“
„Jsem rozvedená šestnáct, možná sedmnáct let, a stále řeším spory o dceru. Je to nikdy nekončící příběh.“
Yolanda vnímá, že rozvedené ženy lidé často stereotypizují: „Někteří si myslí, že jsme po rozvodu přímo posedlé randěním. Ale to je nesmysl – většinou na to nemáte ani náladu. Mějte na paměti, že rozvod se netýká jen emoce. Sama stále řeším spory s exmanželem a vím, že tohle nekončí.“
Jak říká Nieves, rozvod zasáhne prakticky každou oblast života – mnohé ženy nemají ani jednu rodinnou fotografii, kde by nebyl bývalý manžel. Odtud vznikl nápad, během Vánoc nafotit deset čerstvě rozvedených žen se svými dětmi. „Bylo to narychlo, ale všechny odešly s rodinnou fotkou bez ex. Připadá to jako maličkost, ale pro ně to byla obrovská radost a symbol nového začátku,“ uzavírá Nieves.
Paprska světla na konci tunelu
Yolanda sama říká, že se necítí být vzorem, ale pro mnohé ženy jím v těchto chvílích je – když vidí, že někdo prošel stejným a zvládl to, dodává jim to sílu.
Sara je kmotřičce vděčná – protože ví, že „všechno si jednou sedne,“ když vidíte, že jiným se to už povedlo. „Moje kmotřička měla malé děti, taky těžký soudní spor. Pro mne je obrovsky důležité, že vím: jde to zvládnout,“ otevírá se Sara.
Až se situace Sary stabilizuje, kmotřička z jejího života nezmizí – naopak, možná sama časem pomůže jiné. „Teď ale pořád potřebuju, abych měla někoho po boku,“ přiznává. „Ale až skončí tohle soudní šílenství a budu mít klid, ráda bych pomohla někomu dalšímu.“
Mohou být kmotři i pro muže?
Kmotřičky už pomohly stovkám žen, mohlo by stejné být i pro muže? Podle Nieves by síť fungovala složitěji. „Muži si svá trápení více nechávají pro sebe, málokdy je sdílí s blízkými,“ popisuje.
O obdobné iniciativě pro muže Nieves skutečně přemýšlela, podněty přicházejí od žen – sestry, kamarádky, sestřenice žádají o pomoc pro své muže. „Nikdy to ale nekontaktoval konkrétní muž sám. Na druhou stranu, nikdy neříkej nikdy – kdo ví, třeba by to mělo úspěch, kdyby muži najednou zjistili, že se mohou podpořit navzájem. Ale povahou jsou spíš uzavřenější, sdílení je pro ně těžší. I tak – zkusit se má všechno,“ usmívá se Nieves.
