Přehánět s ochranou neznamená ochraňovat. Naopak. Tyto limity, které nastavíme v dětství, se mohou v dospělosti proměnit ve vnitřní pouta, kterých se jen těžko zbavujeme
02/08/2025 – 05:00
Zamýšleli jste se někdy nad tím, zda „dětský svět v bavlnce“ nevede k neviditelným stopám, které si neseme až do dospělosti? Psycholog Rafa Guerrero má jasno: rodičovská přehnaná ochrana sice vypadá jako projev lásky, ve skutečnosti ale spíš promítá naše vlastní obavy a brání budovat samostatnost dítěte. Důsledkem jsou celoživotní obtíže, nejistota a neschopnost říct „ne“.
V rozhovoru s Álexem Fidalgo v podcastu „Lo que tú digas“ kultivuje Guerrero myšlenku, která by měla zpozornět všechny rodiče, co svým dětem znemožňují dělat chyby a nést zodpovědnost. „Pokaždé, když dítě přehnaně chráníme, vysíláme mu jasný vzkaz: ‚Ty na to nemáš.‘“ A když podobné sdělení zaznívá v dětství opakovaně, zapíše se hluboko do osobnosti. „Dítě se začne spoléhat jen na mámu a tátu a jednou uvěří, že samo nic nezvládne.“
@rafaguerreropsicologo
Dobrý večer všem, jak se máte? V tomhle videu mluvím o tom, co se děje, když dítě vyrůstá v přehnaně ochranitelském prostředí. Pokud si nemůže dovolit udělat chybu, zažít zklamání nebo si vybrat, vyroste z něj dospělý, kterému chybí schopnost nastavovat vlastní hranice, říkat „ne“ a zvládat nejistotu. Děkuji @alexfidalgo a @lqtdradio, že mě inspirovali se nad tím zamyslet. Pozdravuje vás Rafa Guerrero.
♬ originální zvuk – Rafa Guerrero
Takové vzorce, jak upozorňuje Guerrero, často vidíme u dospělých, kteří těžce snáší frustraci, jsou závislí na ostatních, lehce podléhají tlaku okolí a rozhodování pro ně znamená úzkost. „Bude z něj velmi nerozhodný člověk, který neumí bránit vlastní prostor a neumí říct ‘ne’,“ shrnuje psycholog.
Rodiče, které řídí vlastní strachy
Jádro celé problematiky je podle odborníka jasné: přehnaná ochrana obvykle nevychází z potřeb dítěte, ale z rodičovských obav, které si neseme od vlastního dětství. „Když jsem v dětství něco těžce nesl(a), udělám všechno proto, aby to mé dítě nikdy nezažilo – třeba mu i nakrájím maso, než aby to zkusilo samo,“ vysvětluje Guerrero.
Důsledkem je, že své děti často brzdíme už u nejběžnějších výzev – ať už jde o jízdu na kole, kopnutí do míče nebo snahu nalít si vodu do sklenice. Přitom, jak říká Guererro, „dítě v sobě nemá strach, ale zvědavost“. Jsou to až naše dospělácké obavy, co brzní jeho přirozenou touhu zkoušet nové věci postupně a po svém.
Neúspěch je součástí učení
Pozor! Nikdo zde neříká, že správné je dítěti všechno dovolit a nijak nezasahovat. Smyslem je doprovázet děti, když narazí a zkoušet to s nimi znovu. „Člověk se učí pokusem, omylem a i z proher,“ vysvětluje psycholog. „Když poprvé vezmete do ruky nůž, není to ideální. Když jdete poprvé na bowling, rozhodně nehrajete strike.“ To je součást procesu.
Podle Guererra je klíčové umět s dětmi mluvit o neúspěchu i frustraci: „To, že jsi naštvaný, smutný nebo zklamaný, je naprosto normální. Pojďme to zkusit ještě jednou, nebo to necháme na zítra.“ Právě tato emoční podpora, nikoliv přebírání úkolů za dítě, je podle odborníka tím, co posiluje skutečné sebevědomí a odolnost.
Za hlavní vyzdvihuje Guerrero i jednu věc, která se snadno řekne, ale těžko dělá: bezpodmínečnou lásku. „Svého syna a dceru miluji proto, že jsou to mé děti – nezáleží mi na známkách ani na tom, jak jim jde krasobruslení,“ říká. Právě tento druh lásky, nezávislý na výkonech a úspěších, je podle něj základ, ze kterého v průběhu dětství vyrůstá stabilní a zdravé sebevědomí.
Závěrečná otázka: Může vyrůstání v bavlnce způsobit v dospělosti traumata, která nejsou na první pohled vidět? Rafa Guerrero považuje odpověď za samozřejmou: Přehnaná rodičovská ochrana dlouhodobě podkopává samostatnost dítěte a zanechává následky – nejistotu, nízké sebepřijetí a neschopnost říkat „ne“. Pokud hledáte cestu, jak svému dítěti skutečně pomoci, nechte jej tu a tam klopýtnout a mějte důvěru v jeho sílu a zvídavost. Pomůžete mu tak mnohem víc než neustálou kontrolou.
