Výzkum ukazuje: Psychická zátěž během těhotenství sice zvyšuje riziko problémového chování jen mírně, ale efekt přetrvává i do dospívání.
Těhotenství přináší nejen viditelné změny, ale také proměny, kterých si na první pohled ani nevšimnete – od přestavby mozku budoucí maminky až po buněčné změny u vyvíjejícího se dítěte vlivem prostředí nebo životního stylu. Nejnovější studie týmu z Kalifornské státní univerzity ale varuje: pokud čelíte během těhotenství silnému stresu, úzkostem či depresím, vaše dítě má v dětství i dospívání zvýšené riziko duševních i behaviorálních potíží.
Výsledky publikované Americkou psychologickou asociací shrnují data z 55 rozsáhlých studií s více než 45 000 účastníky. Vědci u budoucích matek hodnotili úroveň stresu, deprese či úzkosti a později sledovali tzv. externalizační chování u dětí – tedy příznaky projevené navenek, jako je ADHD (porucha pozornosti s hyperaktivitou) nebo agresivita.
„Naše analýza potvrzuje, že psychická zátěž během těhotenství sice zvyšuje pravděpodobnost agresivního, impulzivního či nespoutaného chování u dětí jen v menší míře, ale efekt je dlouhodobý,“ vysvětluje vedoucí výzkumu Irene Tung. „To znovu ukazuje, jak zásadní je snadná dostupnost duševní podpory pro těhotné ženy – může předejít pozdějším problémům u dětí.“
Výzkumníci zjistili, že těhotné ženy s vyšší úrovní úzkosti, deprese nebo stresu mívají děti s více příznaky ADHD, častěji se objevují potíže s agresivitou nebo nepřátelským chováním. Tyto problémy popisovali jak rodiče, tak i učitelé.
Tento poznatek není úplně nový – vztah mezi duševní pohodou matky v těhotenství a chováním dětí zkoumají studie už desítky let. Mnoho dosavadních výzkumů však nedokázalo přesně oddělit vliv stresu či úzkostných stavů před a po porodu.
Tým Irene Tung proto zahrnul jen studie, kde se úroveň psychické zátěže sledovala během i po těhotenství. A ukázalo se, že stres a úzkost v těhotenství samy o sobě riziko problémového chování zvyšují, i když po porodu už výkyvy duševního zdraví nenastaly.
Efekt platí bez ohledu na pohlaví dítěte a projevil se v raném dětství (2–5 let), školním věku i v pubertě – nejsilněji však během předškolních let.
Výsledky podporují teorii, že hormony spojené se stresem v těhotenství přímo ovlivňují vývoj mozku dítěte. Další výzkum by se měl zaměřit na pestřejší skupiny včetně dětí z různých sociálních vrstev a prostředí. Třeba i proto, že například v Česku stále nejsou psychologické služby pro těhotné na úrovni západní Evropy a dostupnost se liší město od města – Brno i Liberec nabízejí kvalitní péči, ale na menších městech často chybí.
„Většina dostupných studií se zaměřuje na bílé, vzdělané ženy ze střední třídy,“ uzavírá Tung. „Ale stres v těhotenství zvyšují i zkušenosti s nerovností, ekonomickou nejistotou nebo horší dostupností zdravotní péče. Je proto zásadní, abychom lépe porozuměli, jak psychická zátěž v těhotenství ovlivňuje i méně zastoupené skupiny rodin, a mohli podle toho lépe nastavit veřejné zdravotní i sociální programy.“
Co si odnést do praxe?
- Nebojte se v těhotenství požádat o podporu psychologa – v Praze lze využít například služeb neziskových center jako Aperio nebo portálu Moje Ambulance.
- Při přetrvávající úzkosti či depresích neváhejte vše probrat s gynekologem. Včasná prevence vám i vašemu dítěti usnadní start.
- Sledujte dostupnost programů duševního zdraví financovaných kraji i obcemi – veřejná psychiatrická ambulance dnes není výjimkou ani v menších městech.
Fakt, že stres během těhotenství může ovlivnit chování dítěte na dlouhá léta, není příjemný – ale s informacemi a podporou už nejsme ve vědě ani péči v Česku na začátku.
