„Já vím, že je to asi hloupý dotaz, ale…“ Takové věty slýcháme v českých kancelářích často. Možná je říkáte i vy: slušně, pokorně, někdy prostě proto, že si nejste příliš jistí. Přitom právě tyhle formulace ve výsledku oslabují váš respekt u kolegů i šéfů – bez ohledu na to, jak dobré jsou vaše nápady nebo zkušenosti.
V českých firmách často víc spoléháme na slušnost, než na sebevědomý projev. A tak někdy sami sobě podkopáváme autoritu – jenom tím, jak mluvíme. Proč k tomu dochází a jak to změnit bez ztráty vlastní autentičnosti?
Tentokrát v tom není chyba. Jen upřímnost, slušnost nebo únava
Nemusíte být nešikovní, abyste někdy vyzněli „nejistě“. Mnoho výborných profesionálů v Praze nebo Brně se raději drží zpátky, aby náhodou nevypadali příliš sebejistě. Připočtěte k tomu dávku perfekcionismu, potřebu být za každých okolností milí a možná i trochu nervozity z otevřených kanceláří. V hektických dnech navíc snadno sklouznete k tomu, že radši „se předem omluvíte“, místo abyste řekli, co je potřeba.
Právě tehdy pronášíme věty, které experti na komunikaci označují za sebeshazující. Nezpochybňují vaši odbornost – jen dávají okolí signál, že si příliš nevěříte. Už to stačí, aby ostatní začali o vás pochybovat taky.
Často se to stává i těm, kdo běžně působí sebevědomě. Každý máme slabší den a občas sklouzneme k omluvnému tónu. Tak si pojďme konkrétně říct, které věty jsou opravdu „škodné“.
Těchto 6 vět snižuje váš kredit i dobrý nápad
Možná se v nich poznáte. Často vypadají neškodně a hlavně: používáme je v dobré víře.
- „Možná to zní divně, ale…“
- „Nevím, jestli je to důležité, ale…“
- „To je asi hloupá otázka, ale…“
- „Já jen…“ („Já jen chci dodat, že…“)
- „Nebudu asi ten pravý/á, ale…“
- „Nejsem si jistý/á, asi by se to dalo řešit i jinak, ale napadlo mě…“
Podobnými větami si předem zlehčujeme svůj vlastní příspěvek. Sami v sobě brzdíme riziko, že bychom byli kritizováni. Jenže tahle „pojistka“ má negativní efekt: kde není jistota, nevzniká ani důvěra. Kolegové vás neslyší jako parťáka v týmu, ale spíš jako toho, kdo si není jistý. Dobrá zpráva je, že s tím jde rychle něco udělat.
Nesebevědomé formulace často nacházíme i v e-mailech – a někdy stačí malá změna. Pojďme se podívat, jak na to.
Jak posílit svůj hlas, i když se necítíte na sto procent
Pravděpodobně nemusíte začít hned „prezentovat na poradách před celou centrálou ČSOB“. Ale v češtině je možné mluvit jistě a nesnížit přitom základní vřelost.
- Všímejte si vlastních výrazů. Po dva dny zkuste vnímat, kdy se v e-mailech předem omlouváte („Promiňte, že s tím otravuju“), místo přímějších prosby. Nahraďte omluvu třeba za „Děkuji za váš čas…“ – je to konkrétnější a působí to rozhodněji.
- Formulujte pozitivněji. Když vás napadne nová myšlenka, vyzkoušejte místo „Možná hloupost, ale…“ raději: „Napadlo mě možné řešení…“ Vaše vážnost tím neutrpí, ale nejistota zmizí.
- Nezapomeňte na dýchání. Při stresu automaticky mluvíme rychleji a tišším hlasem. Začněte větu až s nádechem – v kancelářích třeba na Smíchově vám to nikdo nebude mít za zlé. Naopak – stačí pár vteřin a působíte mnohem klidněji.
- Autenticita místo dokonalosti. Nebojte se říct svůj názor jednoduše, ne podle učebnic. Češi to poznají – a upřímnost tu dnes ocení i manažeři v moderních firmách, jako je Kiwi.com nebo Avast.
A především: mějte k sobě slitování. Ne každý je rozený řečník. Víc než dokonalá věta často zabere vnitřní klid – když potřebujete, klidně si přiznejte: „Ráda bych se jen ujistila, že jsem to pochopila správně…“ I tím si můžete získat sympatie.
Komunikační jistota přináší respekt – i bez hlasitých gest
Skutečná důvěra ve firmě nevzniká tím, kdo má největší projev na meetingu. Z české reality vím, že důvěryhodní jsou hlavně ti, kdo mluví srozumitelně a dávají svým slovům váhu. Když se naučíte v práci vystupovat bez omluvného tónu, získáte autoritu i lepší pocit ze spolupráce.
A když už někdy cítíte, že působíte „lehce nešikovně“? Nejste sami. Lidé, kterým záleží na dobré komunikaci a vztazích, se jen naučili reflektovat, co říkají. Právě v tom je síla – ta vaše i těch, kdo vás poslouchají.
