Nová studie odhaluje, proč mladí Češi často čelí úzkosti a strachu – a co je v pozadí jejich obav
Generace X, Boomers, mileniálové i generace Z… Každému období patří jiné výzvy, ale pokud sledujete debaty o duševním zdraví v Česku, je zřejmé: právě ti nejmladší (narození mezi lety 1994 a 2010) prožívají nebývale silný tlak – a to zejména díky rozmachu internetu a sociálních sítí. Podle řady odborníků už nejde jen o „puberťácké nálady“, ale skutečnou krizi duševního zdraví mezi mladými. Proč je tomu tak? A rozumíme vůbec, kde pramení jejich obavy?
Podle výzkumu, jehož předběžné výsledky zazněly na konferenci Society for Risk Analysis 2023, byl klíčovým tématem rozhovor s čtyřiceti členy generace Z. Vědci se jich ptali na konkrétní rizika, která vnímají jako ohrožující a která podle nich vedou k horšímu psychickému stavu.
Co z toho vyplynulo? Výzkumy o bezpečnosti shodně ukazují, že žijeme v jedné z nejbezpečnějších dob vůbec. Přesto má generace Z pocit, že riziko je doslova všude kolem nich. Proč? Nejčastěji zmiňovanými stresory jsou masové střelby (v USA), bezpečnost škol, tlak ze strany rodičů, sociální sítě a také klimatická nejistota. V českém prostředí k těmto obavám přistupuje i nejistota ohledně dostupnosti bydlení, proměny trhu práce nebo stále intenzivnější online šikana.
Jednou z nejvýznamnějších zjištění bylo, jak extrémní množství negativních zpráv mladí přijímají – a to prakticky nepřetržitě. Tím pádem si vytvářejí představu, že svět je buď zcela „bezpečný“ (ideálně „safe space“ na internetu či v kolektivu), nebo absolutně riskantní. To je obrovský rozdíl oproti starším generacím, které lépe pracují s mírou rizika a přijímají, že některé výzvy jsou prostě součástí života. Pro mladé je to však spíš otázka černobílá, která znásobuje úzkost, deprese a u dívek dokonce i myšlenky na sebevraždu.
Klíčem k řešení může být nový způsob komunikace: ukazovat mladým, že život má mnoho šedých zón a že většina rizik není tak zásadní, jak se online může zdát. Podle psychiatrů z Thomayerovy nemocnice je například důležité vědomě filtrovat zprávy a sociální sítě. V posledních dvou letech školy i některé startupy (například český projekt Nepanikař nebo Linka bezpečí) rozjíždějí preventivní programy a kurzy mediální gramotnosti, které pomáhají mladým získat zdravý odstup a větší odolnost.
Kritickým bodem studie však zůstává fakt, že dobrovolníci pocházeli výhradně z USA. Mnohá rizika (zejména hrozba střelby, která je pro Američany extrémně stresující) jsou v českých podmínkách prakticky neznámá. I tak je zásadní si uvědomit – a potvrzují to i data z Masarykovy univerzity z roku 2025 – že strachy dnešní mládeže jsou zčásti reálné, zčásti však mediálně a společensky vytvářené. Technologie a nonstop připojení často přehánějí hrozby, které v běžném životě tak vážné nejsou. Proto je tolik důležité naučit se poznat, kdy je strach oprávněný – a kdy mu jen příliš věříme.
A možná nejdůležitější otázka na závěr: můžeme to změnit? Věřím, že ano – ale bez zapojení celé společnosti, škol i rodičů se duševní pohoda nové generace nezlepší. Svět vždy obsahoval rizika, ale naučit se s nimi žít znamená získat pevný základ pro život v roce 2025 i dál.
