Analýza komunit lovců a sběračů ukazuje: nejlépe prosperují děti, o které pečuje více osob najednou
I když jsme za poslední roky udělali pokrok ve vzdělávání, neurovědách i technologiích pro zdravý rozvoj dětí, pořád se máme co učit od minulosti. Tuto myšlenku silně podporuje aktuální antropologická studie, která tvrdí, že rčení „na výchovu dítěte je třeba celá vesnice“, má mnohem hlubší základ, než jsme si možná mysleli.
Výzkum vedený evolučním antropologem Nikhilem Chaudharym z Univerzity Cambridge analyzoval rodiny lovců a sběračů. Výsledky ukazují, že děti v těchto komunitách strávily každý den zhruba devět hodin v blízkém kontaktu s až 15 různými pečovateli. Právě to rozvíjí jejich psychiku i schopnost vnímat a přijímat péči od více lidí najednou.
Podle Chaudharyho měly matky během většiny lidské historie k dispozici větší podporu okolí, než jakou nabízí současné západní státy. Přestože i zde poslední roky roste důraz na podporu rodičů a dětí ze strany státu, je toho ještě spousta, co je třeba zlepšit pro lepší pohodu rodin.
Experti ve studii zdůrazňují, že více než 95 % evoluční historie člověka jsme žili v komunitách lovců a sběračů. Právě ony nám tak mohou poskytovat cenná vodítka, jak účinné pečovatelské systémy působí na vývoj dětí i psychiku matek.
Jak ale připomíná Chaudhary, není dobré dělat unáhlené závěry: „Naše psychologie je do značné míry flexibilní a nemusí být natvrdo naprogramovaná pro jeden způsob života. Otázka, do jaké míry platí „vesnický“ model výchovy pro dnešní svět, je stále předmětem debat.“
V této studii badatelé pracovali přímo s komunitou kmene Mbendjele BaYaka, která dnes žije v Konžské republice. Sledovali zde každodenní fungování, aby výsledky nebyly odtržené od reality současné Afriky.
Výsledky zveřejněné v časopisu Developmental Psychology potvrzují, že dnešní děti možná evolučně čekají hodně fyzického kontaktu a přímé péče od širší skupiny lidí – nejen od vlastních rodičů.
Zajímavé je, že v takových společenstvích má jedno dítě často 10, ale někdy i 20 pečovatelů! Matka je přitom jen součástí širší sítě lidí, kteří pomáhají reagovat třeba i na více než polovinu pláče dítěte. A to je oblast, která v moderním rodičovství patří k těm nejvyčerpávajícím.
Jak říká dětská psychiatrička Annie Swanepoel: „Širší podpora okolí pomáhá nejen matkám, ale i samotným dětem. Snižuje riziko zanedbání, chrání před konflikty v domácím prostředí a pozitivně ovlivňuje psychiku matek – což se vrací v ještě větší péči o děti.“
Studie zaznamenala i to, že do péče o nejmenší děti se běžně zapojují i starší sourozenci nebo dospívající. Učí se tak už od malička vychovávat a starat se o ostatní, což jim později může pomoci zvládnout vlastní rodičovství s menšími obavami.
Autoři také narážejí na realitu v Evropě – u nás je dětská skupina nebo školka často hlavně způsob, jak umožnit rodičům pracovat. Jenže skutečný odpočinek a možnost načerpat síly, které znali naši předkové, dnes často chybí. Současný tlak na rodiče je v jistém smyslu historicky bezprecedentní.
Zároveň platí, že i v komunitách s desítkami pečovatelů si dítě vytváří svůj okruh klíčových „důležitých osob“ – lidí, u kterých cítí jistotu, převládající zájem a osobní pozornost. Model „vesnice“ tedy neznamená chaos, ale síť, kde dítě neustále zažívá blízkost, aniž by přicházelo o důležitý kontakt se svými hlavními opatrovníky.
Tyto poznatky podle mě mají velký potenciál i pro české školky, komunitní centra nebo už samotné plánování rodinné politiky. Kvalitní výchova a rovnováha mezi prací a rodinou jsou témata, o kterých se v Česku v roce 2025 mluví čím dál víc.
