Odborníci rozebírají výzvy v umění zastavit vnitřní hluk a ukazují, jak skutečné vnitřní ticho vzniká přirozeně při vědomé přítomnosti.
07/08/2025 – 16:29 Aktualizováno: 07/08/2025 – 16:29
„Nejsme to, co si myslíme,“ připomíná Mario Alonso Puig. Tento pohled patří k zásadním momentům jeho rozhovoru s doktorkou Carmen Alegríou, ve kterém oba přináší nový úhel pohledu na roli meditace v každodenním životě. Jejich aktuální diskuse, zveřejněná i na videu, odhaluje proč je tak náročné ztišit nekonečný proud myšlenek a jak nás pravidelná praxe může doslova proměnit – v našem vztahu k sobě i k okolnímu světu.
Zklidnit mysl neznamená vést s ní boj. Podle Maria Alonsa Puiga děláme často chybu, když se při meditaci snažíme vnutit si „vnitřní ticho“. Není divu, že tím myšlenky spíš narostou. Řešení? Pozorujte je bez potřeby se s nimi ztotožňovat. „Myšlenky máte, ale nejste svými myšlenkami,“ připomíná. Jen tak se dá postupně opustit tu pověstnou „klec cvrčků“, jak vtipně nazývá přeplněnou moderní mysl.
Skutečný klid není prázdnota – je to zjevení. Lékař vysvětluje, že pod zdánlivým tichem odkrýváme skryté schopnosti, kreativitu a hluboký vnitřní mír. Meditace neznamená vypnout mozek – je to o tom naučit se dívat za hranice pouhých myšlenek. „Jakmile ustane vnitřní hluk, často se objeví zdroje, o kterých jsme netušili, že v sobě máme,“ říká. A právě to je pro něj zásadní moment osobní změny.
Klíč není v ovládání mysli, ale v uvolnění kontroly. Puig kriticky vnímá „zázračné“ sliby typu vypněte mysl stisknutím knoflíku. „Tohle nefunguje. Mysl se vyprázdní sama, když děláte správné věci – soustředíte se na tělo, dech, na to, co je právě teď,“ vysvětluje. Začít se ale musí pokorou a přiznáním, že toho vlastně spoustu nevíme.
Výraznou roli hraje také ego – ta část v nás, která vytváří strachy a zkresluje vnímání. Podle Maria Alonsa Puiga nám ego často podsouvá iluzi, že vše, co prožíváme, je reálné. Ve skutečnosti jde jen o konstrukt výrazně ovlivněný starými zraněními, omezujícími přesvědčeními a neuzavřenými zkušenostmi. Svoboda začíná až v momentě, kdy si uvědomíme, jak nás ego řídí: „Skutečně svobodný člověk si vybírá, jak zareaguje.“
Podvědomí není nepřítel, spíš neviditelná hybná síla. Puig jej přirovnává k větru na širém moři – když ho nevnímáme, loď nikdy nedopluje tam, kam potřebujeme. Právě tam hluboko – v nevědomí – jsou nejen naše „stíny“, ale i největší talenty a cesta k duchovnímu poznání. Ignorovat to je podle něj výrazem pýchy. „Myslíme si, že co vidíme, to je všechno. Ale není to pravda,“ říká otevřeně.
„Nejsme to, co si myslíme,“ shrnuje Mario Alonso Puig a vrací se tak k hlavnímu sdělení svého rozhovoru s Carmen Alegríou. Společně ukazují, proč je zastavení duševního hluku tak komplikované, ale také jak soustavná, otevřená praxe dokáže změnit náš vnitřní svět i kvalitu každodenního života.
