Nová studie odhalila, že pokud by průmysl nesl odpovědnost za škody způsobené změnou klimatu, výroba cementu by se prodražila o více než 60 %
V posledních letech už každý z nás slyšel o dopadech klimatických změn—nejde zdaleka jen o tající ledovce u polárního kruhu. Vědci z Kalifornské univerzity v Davis publikovali v roce 2024 v prestižním časopise Environmental Research Letters studii, která poprvé konkrétně spočítala, kolik by skutečně stály nejpoužívanější stavební materiály, pokud by průmysl platil i za „neviditelné“ škody způsobené jejich klimatickým dopadem.
Podle této studie by jen ve Spojených státech zodpovědná praxe znamenala dodatečné náklady 79 miliard dolarů (zhruba 1,8 bilionu Kč) ročně.
Autoři studie upozorňují, že by zavedení těchto poplatků přinutilo firmy hledat ekologičtější materiály a řešení, což by mohlo vést nejen ke snížení produkce CO2, ale dlouhodobě i k úsporám. Na druhou stranu jde o obrovský zásah do samotné struktury cen:
Cement a vápno zdraží nejvýrazněji—ceny by vyskočily minimálně o 62 % a 61 %. Sádra by byla dražší o 47 %, ocel o 22 % a plasty o 19 %.
Tahle čísla nutí přemýšlet: nemůžeme jen slepě přejít k materiálům s nižší uhlíkovou stopou, pokud by tyto zdroje mohly zatěžovat jiné části životního prostředí více.
Zvláště když například cement podraží třikrát víc než plast.
Oxid uhličitý není v klimatické debatě jen „moderní strašák“ – jde o zásadní zdroj zadržování tepla na Zemi.
Jako skleníkový plyn zabraňuje unikání infračerveného záření, čímž zahřívá povrch planety. Naše aktivity (od spalování uhlí přes plyn až po výrobu cementu) výrazně narušují přirozenou rovnováhu a koncentrace CO2 stoupá rekordním tempem.
Produkce stavebních materiálů je přitom velkým emitentem nejen kvůli energetické náročnosti výroby, ale také kvůli vlastním chemickým reakcím (viz cement, druhý nejpoužívanější materiál po vodě).
S vyšší průměrnou teplotou taje led, což vede k ještě rychlejšímu oteplování povrchu—černá plocha totiž pohlcuje více slunečního tepla.
Dopady však nekončí u tání ledovců—Česko i Evropa v posledních letech zažily extrémní vlny horka i přívalové deště a povodně způsobené právě klimatickými extrémy.
Tým vědců při svém výpočtu zohlednil pouze emise oxidu uhličitého spojené se vznikem jedné tuny materiálu. Některé z nich produkují CO2 při samotné výrobě, jiné v důsledku provozu pecí, které běží na fosilní paliva. Chemické reakce například při výrobě cementu jsou ale navíc významným nezávislým zdrojem emisí.
Studie zahrnuje devět hlavních materiálů: asfalt, plast, cihly, sklo, cement, vápno, sádru, ocel a hliník. V roce 2018 šlo ve Spojených státech o celkovou emisi 427 milionů tun CO2.
Autoři použili oficiální americký tzv. „Sociální náklad uhlíku“ (184 dolarů na tunu CO2), aby spočítali, jak by povinné zaplacení těchto škod zvedlo ceny samotných materiálů.
Podle doktorky Elisabeth Van Roijen z Kalifornské univerzity jsou tyto náklady dnes neférově externalizovány firmami na stát i občany, ať už se jedná o extrémní horka, zdravotní dopady či škody na infrastruktuře.
Na první pohled jde o férový a logický návrh, nese však zásadní výzvy nejen pro Česko.
Podle výzkumníků hrozí, že pokud k takovému kroku přistoupí jen jednotlivé státy (např. ČR nebo USA), výrobci si snadno přesunou nákup či výrobu do zemí s méně přísnou regulací.
Dohoda všech velkých producentů stavebních materiálů zůstává v mlze—pokud se trh nevyrovná, čeští výrobci mohou ekonomicky utrpět, aniž by se něco reálně změnilo.
Navíc: když vznikne nový „zelenější“ materiál, ale jeho produkce je třeba o něco dražší, pořád nemusí být dostatečně motivující, pokud už samotné emisní poplatky zvedly ceny o desítky procent.
Reálně tedy hrozí, že průběžné inovace budou pro firmy méně výhodné než současný systém.
Ekologická daň by mohla dávat smysl spíš při podpoře skutečně účinných řešení a inovací než plošným zdražením celého trhu.
Rozhodně je nutné s klimatickými změnami pracovat—ale pokud očekáváme, že čeští i světoví průmyslníci něco změní právě kvůli finanční motivaci, musíme zajistit, aby se jim postupné snižování emisí reálně vyplatilo.
NEZAVÍREJTE OČI PŘED FAKTY:
- Jednou z nejčastějších otázek je, jestli už jsme překročili „bod zlomu“ a je všechno ztraceno. Pravda je: v některých směrech ano, v jiných ne. Doba, kdy se dalo zcela zabránit oteplení, je pryč, ale pořád můžeme brzdit nástup větších katastrof—je klíčové neztrácet čas a konat.
ZDROJE:
- Van Roijen, Elisabeth, et al. „The Unaccounted-for Climate Costs of Materials.“ Environmental Research Letters, vol. 19, no. 10, 2024, doi:10.1088/1748-9326/ad796e.
