Začátek byl skvělý, ale postupně mezi vámi a partnerem vyrostla neviditelná zeď. Na chvíli se stáhl, pak najednou zaplaví vztah láskou, a hned poté se znovu vzdálí, když je to na něj příliš intenzivní. Někdy jde o manipulaci, ale často je tohle složité a matoucí chování mnohem hlubší. Možná má váš partner takzvanou vyhýbavou (neboli mezezávazkovou) osobnost. Tito lidé jsou těžko čitelní – po vztahu touží, ale zároveň mají (často nevysvětlitelný) strach z blízkosti, lpí na svobodě a autonomii. Milovat takového člověka je výzva, ale kvalitní vztah není nemožný. S psychologem a sexuologem Pascalem Angerem si vysvětlíme, jak si lépe porozumět.
Dětství jako klíč: Kde vzniká vyhýbavá osobnost
Lidé s vyhýbavou vazbou mají sklony své city ukrývat, nechávají si je pro sebe, neradi se stávají na někom závislými a nejlépe se cítí sami. Svoboda je pro ně zásadní vnitřní hodnotou. Jejich obranné mechanismy a vzorce chování vznikají už v dětství. Jak potvrzuje Pascal Anger, vyhýbavé typy vyrůstaly často v rodině, kde rodiče byli dlouhodobě nepřítomní, málo projevovali emoce, případně dítěti nedokázali nabídnout bezpečné přijetí. Své pocity, potřeby i prožitky potlačovali ze strachu, že by přidělali rodičům starosti.
Pro někoho byla spouštěčem bolestná životní zkušenost nebo předchozí zklamání v lásce – i to může vést ke „stažení se do ulity“. „Takový člověk si pak s sebou nese obavy nebo až odpor k blízkým vztahům. Často je to řetězec nahromaděných zážitků,“ upřesňuje psycholog.
Paradox uzavřeného temperamentu
S vyhýbavým člověkem je to někdy záhada. „Touží po lásce, ale zároveň má strach z blízkosti,“ shrnuje Anger. Tito partneři nedůvěřují sobě ani druhým, a proto je pro ně láska vždy spojena s vnitřními konflikty, distancí a řadou obtíží. Přitom jim na vztahu záleží a chtějí si vybudovat stabilitu – jen na to často sami jdou špatně, vyžadují příliš od sebe i druhých.
Vyhýbavý partner působí někdy přísně, odměřeně nebo chladně, ale není to zlomyslnost. Spíš si kolem sebe staví pravidla, a ta mu paradoxně pomáhají cítit se bezpečněji. S podobným partnerem lze žít, ovšem za určitých podmínek. „Počítejte s tím, že vztah je v průběžné úpravě a bude třeba mnoho trpělivosti. Odměnou však bývá pevnější a opravdovější pouto než v běžných vztazích – pokud dokážete pochopit touhu druhého po osobní zóně a svobodě.“
Podle Angera to připomíná péči o kočku: „Ten druhý k vám přijde až tehdy, když on bude chtít – ne opačně.“ Čas, který tomu dáte, se ale vyplatí: partnera postupně poznáte, porozumíte mu a vztah může být výjimečný. Je třeba respektovat minulost a její dopad, komunikovat otevřeně a nechat druhého cítit prostor. Čím víc bude mít partner příležitost říkat, co cítí a potřebuje, tím víc se posunete kupředu.
Místo snahy partnera svazovat a přetvářet nebo tlačit na „sblížení za každou cenu“, naučte se nechat věcem volný průběh. Jakákoliv kontrola či podezřívání mohou vyvolat nový únik. „Přestože může vyhýbavý člověk působit uzavřeně, bývá překvapivě čestný,“ podotýká Anger.
Ne vždy si lidé tohoto typu svůj styl chování uvědomují sami – často na něj narazí až ve vztahu. I pro vás to nemusí být jednoduché: jeden den cítíte stabilitu, ale druhý vás překvapí jeho náhlá potřeba stáhnout se. Pokud na tento vzorec nejste zvyklí a neumíte o něm mluvit, může to bolet a být těžké na pochopení. Proto je komunikace zásadní, stejně jako upřímné pojmenování svých potřeb a společná snaha najít rovnováhu.
Přiznejme si, tento typ vztahu je každodenní výzva. A i když vytrváte, budete laskaví a otevření, někdy je potřeba umět si přiznat: „Tady už se v tom ztrácím, už se necítím bezpečně.“ Psycholog připomíná, že žádný vztah nestojí za to, abyste ignorovali sami sebe, své hranice a potřeby, nebo se pro partnera bez zbytku obětovali.
