Velikost a tvar mozku ovlivňují naši schopnost odpouštět
Když Google tradičně zveřejní nejhledanější slova roku, je v Česku skoro jisté, že mezi nimi bude i „amnestie“. A není divu — v posledních letech to slovo rezonuje nejen v soudních síních, ale často i u běžného stolu v kavárnách od Ostravy po Plzeň. Ale co to vlastně znamená z pohledu našeho mozku? Jak se v nás rodí schopnost odpouštět a jaké faktory ji ovlivňují?
Co znamená odpuštění?
Odpuštění typicky směřujeme k někomu, kdo nám vědomě nebo nespravedlivě ublížil. Není to tedy případ, kdy odpouštíte dítěti, že plakalo — jde spíš o vědomá, zraňující rozhodnutí. Slovník českého jazyka definuje amnestii jako „prominutí trestu nebo zrušení obvinění“, což má často blízko právě k pojmu odpuštění.
Co říká věda o odpuštění
Moderní výzkum ukazuje, že naše tendence odpouštět je úzce spojená se strukturou a fungováním mozku. Například rozsáhlá studie zveřejněná v odborném časopise Nature propojila ochotu odpouštět s konkrétními částmi mozku.
- Lidé s menší insulou (část mozku spojená také s pocity odporu) jsou obecně více shovívaví.
- Taktéž menší dolní čelní závit (oblast týkající se řeči a kontroly impulzů) byl typičtější u těch, kdo sami sebe vnímali jako odpouštějící.
Zajímavé je, že tyto poznatky naznačují, že odpuštění nemá až tolik co do činění s našimi jazykovými dovednostmi nebo schopností racionálního rozhodování. V podstatě hodně závisí na anatomii našeho mozku.
Empatie a funkce mozku
Významnou roli hraje také aktivita mozku. Výzkumníci zjistili, že lidé, kteří vykazují nižší aktivitu v levé dorsolaterální prefrontální kůře, byli méně ochotní odpouštět – tento region mozku se totiž aktivně podílí na empatii a schopnosti vcítit se do druhých. V jednoduchosti: méně empatie, menší šance na odpuštění.
Co ovlivňuje naše rozhodnutí odpustit?
Další průlomová studie, opět publikovaná v Nature, zkoumala, jak lidé reagují při rozhodování o trestech v simulovaných soudních případech. Zjistila, že při hodnocení situací vyžadujících soucit reagují některé oblasti mozku – například precuneus či temporoparietální spojení – silněji. A čím větší byla tato aktivita, tím mírnější byl navržený trest. Jinými slovy, i v Česku by na rozsudky soudů či porot mohly kromě paragrafů působit i naše osobní emocionální reakce.
Může se naše schopnost odpouštět měnit?
Rozmanitost struktury mozku naznačuje, že určité předpoklady k odpuštění si možná neseme už při narození. Na druhou stranu ale nejnovější výzkumy ukazují, že aktivita našich neuronových spojů se může měnit během života – podle toho, co zažijeme.
Kamarádi, kteří vás nikdy nenechali ve štychu, nebo naopak bolestné zrady – to vše může trvale přenastavit naši ochotu odpouštět. Takže odpovídáte-li na otázku, zda jste „od přírody odpuštějící člověk“: částečně ano, ale vliv má i rodina, přátelé a všechno, čím procházíte.
Tři tipy, jak podporovat svou schopnost odpouštět
- Trénujte empatii. Zkuste se vžít do situace druhého, třeba i při ranní cestě tramvají po pražských Nuslích.
- Vyhýbejte se černobílému vidění. Ne všechny křivdy jsou zlé úmysly – často za nimi stojí nepozornost nebo neznalost.
- Dejte si čas. Vědecké poznatky potvrzují, že mozek „pracuje“ s odpuštěním postupně. Nespěchejte na sebe.
Závěrem
Fakt, že odpuštění není jen otázkou výchovy, ale má i své fyzické zakotvení v našem mozku, mě příjemně překvapil. Uvědomění, že naše zážitky nás mění i v této oblasti, vytváří naději – bez ohledu na to, jestli jste z Brna, Liberce nebo malého města na Vysočině, schopnost odpouštět se dá nenásilně trénovat i v běžném životě. A když vám příště někdo šlápne na nohu v metru, možná si na tento text vzpomenete.
