Ozonová díra nad Antarktidou, která je symbolem ekologické krize konce 20. století, se nejen začíná uzavírat, ale tento proces nabírá na rychlosti. Podle posledního vydání časopisu „Kosmos“ lze plné obnovení očekávat kolem roku 2040.
Vědecké analýzy naznačují, že kritické úrovně ozonu byly překročeny již na začátku prosince, nikoli na konci měsíce, jak tomu obvykle bývá. Podle studií MIT, NASA a Světové meteorologické organizace je hlavní příčinou výrazný pokles chlorovaných sloučenin (CFC) ve stratosféře – chemikálií, které po desetiletí ničí ozon. Zrovna snížení těchto látek umožňuje atmosféře, aby se začala uzdravovat.
Jednoduše řečeno, ozonová díra je oblast nad Antarktidou, kde na jaře klesá množství ozonu pod kritickou mezí, což znamená, že ochranný štít již nedokáže blokovat ultrafialové záření. Odkryta byla v roce 1985 britskými vědci Furmanem, Gardnerem a Shanklinem, kteří zveřejnili překvapivé údaje v časopise Nature a upozornili celý svět na hrozbu visící doslova nad našimi hlavami.
Za vznikem ozonové díry stojí zcela lidské činnosti. Po desetiletí byly všechny chladničky, klimatizace a spreje planety plněny freony – CFC. Tyto chemikálie jsou však tak stabilní, že dokáží dosáhnout až do stratosféry, kde je sluneční světlo rozkládá a uvolňuje chlor. Jeden atom chlóru může zničit desítky tisíc molekul ozonu. Tuto chemickou reakci předpověděli již v 70. letech Molina a Rowland, což jim později vyneslo Nobelovu cenu. K tomu příroda přidává další „urychlovač“: extrémně studenou antarktickou zimu a vznik polárních stratosférických oblaků, na které se destruktivní reakce ještě posilují. Jakmile slunce na konci zimy vyjde, ozon se rychle rozpadá.
Svět si téměř okamžitě uvědomil rozsah problému a reagoval neobvykle rychle. V roce 1987 byl podepsán Montrealský protokol – mezinárodní dohoda, která zavazuje státy postupně zastavit výrobu a používání CFC a dalších chemikálií poškozujících ozon. Tento dokument byl ratifikován všemi zeměmi na planetě a často je považován za „nejúspěšnější ekologickou dohodu v historii“.
Montrealský protokol může být v jednoduchosti popsán jako globální smlouva, která říká lidstvu: „Zastavujeme chemikálie, které vytvářejí díru v nebi“ – a svět tak skutečně udělal. Výsledek: koncentrace CFC v atmosféře začaly pomalu, ale vytrvale klesat.
Účinek této dohody se začal projevovat zhruba po dvaceti letech. V roce 2016 tým pod vedením profesorů Susan Solomon předložil jasné důkazy o tom, že ozonová díra je nyní menší a mělká. V roce 2018 NASA potvrdila přímým měřením uvnitř samotné díry, že rozpad ozonu slábne právě kvůli nižšímu množství chloru ve stratosféře. Nové analýzy očekávané v letech 2024–2025 jdou ještě dál: obnova ozonu je statisticky jistá a nemůže být již vysvětlována náhodnými klimatickými variacemi. To je přímý důsledek Montrealského protokolu.
Samozřejmě, ozonová díra nezmizela. Objevuje se každoročně, protože část CFC zůstane v atmosféře ještě desítky let. Některé z těchto látek mohou přežívat po dobu 50–100 let. Navíc studené antarktické zimy a polární vír stále vytvářejí podmínky pro dočasné zhoršení stavu ozonu. Důležité je však, že celkový trend je stabilní a pozitivní: po desetiletích růstu se díra nyní zmenšuje. Tento proces se navíc v posledním roce zdá být ještě rychlejší. Podle údajů OSN a WMO se globální ozonová vrstva vrátí k úrovním z roku 1980 zhruba kolem roku 2040, zatímco nad Antarktidou to bude přibližně v roce 2066. Data z posledních let potvrzují, že díry jsou stále menší a kratší.
Příběh ozonové díry představuje jak varování, tak naději. Upozorňuje na to, jak snadno můžeme narušit rovnováhu planety a jak obtížné je podobnou chybu napravit. Také ukazuje, že když věda mluví jasně a svět se sjednotí, důsledky mohou být viditelné až na nebi. Ozonová vrstva je stále křehká, ale už se začíná obnovovat. Po desetiletích znepokojení dnes existuje důvod k optimismu: nebe nad Antarktidou pomalu, ale jistě uzavírá svou ránu – a to je jeden z mála případů, kdy se lidstvu podařilo změnit směr vlastních chyb.
