Historie pod drobnohledem: Vědecký pohled na smrt Ježíše Nazaretského
Ježíš Nazaretský je bez přehánění jedna z nejvýznamnějších postav dějin. Drtivá většina historiků se shoduje, že žil přibližně před 2000 lety na území dnešního Izraele a byl popraven římskou mocí ukřižováním – poměrně běžnou metodou trestu obzvlášť pro ty, kdo nebyli římští občané.
Badatelé jako André Leonardo Chevitarese z Federální univerzity v Rio de Janeiru se domnívají, že Ježíš byl odsouzen ze zásadně politických důvodů. Jeho kázání totiž vyzývalo k rovnosti, spravedlnosti, pokoji a sdílení u stolu – což šlo přímo proti zájmům a pořádku Říma. Prohlášení o „Království nebeském“ podkopávalo autoritu impéria.
Podle Chevitaresa proběhlo Ježíšovo ukřižování velmi rychle, nejspíš krátce před židovskými Velikonocemi, a to v atmosféře napětí. Z historického pohledu nedávalo podle něj smysl, aby zdlouhavé soudy a přesuny Ježíše mezi autoritami odpovídaly realitě Říma, zejména ve městě plném poutníků. Římané měli důvod jednat rázně, aby předešli nepokojům.
Trest ukřižováním nebyl v té době ničím výjimečným. Používal se už od 3. století před naším letopočtem pro otroky, vzbouřence i obyvatele bez občanství. Chevitarese zmiňuje, že během obsazení Jeruzaléma asi 40 let po Ježíšově smrti nechali Římané ukřižovat tisíce lidí.
Forenzní věda tváří v tvář kříži
Jeden z nejpropracovanějších lékařských výzkumů vedl americký soudní patolog Frederick Zugibe. Na začátku tisíciletí rekonstruoval se skupinou dobrovolníků podmínky tehdejších křížů a výsledky publikoval v knize The Crucifixion of Jesus: A Forensic Inquiry.
Dobrovolníci viseli na dřevěných konstrukcích podobných těm historickým. Byli sice přivázáni, nikoli přibiti, ale i tak zažili křeče, těžké dýchání a necitlivost končetin.
Zugibe uzavírá, že Ježíš pravděpodobně zemřel na srdeční selhání způsobené hypovolémií – tedy ztrátou velkého množství krve po bičování a během vhánění na kříži. Lékaři také uvažují o udušení nebo infarktu jako možných příčinách smrti.
Píše, že hřeby dlouhé okolo 12,5 cm byly s nejvyšší pravděpodobností zaraženy do zápěstí, nikoli do dlaní, jak je často zobrazováno na obrazech; dlaně by totiž váhu těla neunesly. Nohy byly přibity z boku, nikoli přes sebe. Rány způsobovaly dlouhotrvající nesnesitelnou bolest.
Bičování a mučení před popravou
Vedle samotného ukřižování předcházelo popravě devastující bičování. Podle Zugibeho byl Ježíš zřejmě zasažen až 39 ranami bičem spleteným z několika řemenů s ostrými úlomky kostí na koncích. Tyto biče rozdrásávaly kůži i svaly, poškodily některé vnitřní orgány a mohly vést k masivnímu krvácení i šoku.
Politolog a historik Ferrara z Papežské univerzity Svatého Kříže vysvětluje, že tento krutý způsob potrestání byl určen především pro ty nejníže postavené ve společnosti a pro neřímské občany. V případě Ježíše – židovského kazatele z římské provincie – na brutalitě určitě nešetřili.
Podle tradice byla Ježíšovi také nasazena trnová koruna. Zugibe jako pravděpodobného původce trnů uvádí keř Euphorbia milii (známý v Česku jako Kristova koruna). Trny mohly bolestivě zraňovat pokožku hlavy i nervová zakončení a způsobovat obrovské utrpení.
Pohřbení: Mýtus nebo realita?
Biblické příběhy říkají, že Ježíš byl po smrti pohřben. Historik Chevitarese ale upozorňuje, že běžnou praxí bylo ponechat těla ukřižovaných několik dní vystavená na kříži – zejména proto, aby odstrašovala další potenciální vzbouřence. Těla byla vystavena slunci, myším i supům. Archeologie navíc dosud neobjevila pohřebiště ukřižovaných, což tuto verzi podporuje.
Chevitarese poukazuje, že narativ o hrobu byl nezbytný pro křesťanskou víru v Ježíšovo zmrtvýchvstání, ale historická data svědčí spíš pro opak.
