Proč se sousední komunity často nemají v lásce?
Regionální špičkování přineslo některé z nejzajímavějších i nejnefér stereotypů, které žijí dodnes. Možná je to nejběžnější typ diskriminace, alespoň pokud jde zezdola nahoru. Například, zatímco vtipy o Němcích jako disciplinovaných milovnících klobás projdou téměř vždy, pokud bychom použili podobné šablony na Indii nebo Pákistán, narazíme na mnohem citlivější téma. Takové vtipy v regionálním kontextu zkrátka naší kultuře přijdou přijatelné. Ale proč tomu tak je?
Vezměme si dva nejbližší sousedy České republiky. Rádi žertujeme na účet Francouzů – a nejednou v tom je určité popichování, které rozhodně není stejné, jako když čeští vtipálci míří na Slováky. Francii často vnímáme jako rovného protivníka, občas dokonce jako zdroj komplexů, zatímco Slovensko je pro mnohé spíš mladším bratrem. Samozřejmě – z opačné strany to vidí úplně jinak. Cílem není hodnotit kvality různých národů, ale spíše pochopit, jak se v nás rodí vztah k „těm druhým“. A stejný princip najdete u krajanů napříč republikou, mezi městy, kraji i malými vesnicemi. Stačí si poslechnout, co se říká o „pražácích“ nebo „Brňácích“. Ale… odkud se bere tato rivalita?
Zaměřme se na Francii, která v českých vtipech hraje častou hlavní roli. Důvodů pro rezervovanost k „žabožroutům“ je spousta – a nelze je vysvětlit pouze fakty z biologie či vědy: podstatnou roli hraje historie. Museli bychom se vrátit až k 18. století, době Bourbonů či slavné francouzsko-pruské války, ale to není pro naši úvahu klíčové. Zajímavější je obecný princip, který vysvětluje, proč jsou podobné vztahy běžné po celé Evropě – a vlastně po celém světě. Může za to evoluce? Jsme „naprogramováni“, abychom nedůvěřovali sousedům?
Jsme společenské bytosti, ale někde musí být hranice mezi „námi“ a „těmi druhými“. Kde tedy leží dělící čára mezi spojencem a soupeřem? Bylo by jednoduché to svést pouze na boj o zdroje, ale ta teorie už dávno neobstojí. Spolupráce totiž převažuje – i mezi různými druhy: viz symbióza v přírodě. Klíč je v rovnováze. Abychom přežili, potřebujeme kooperaci, ale i ochranu před neznámým. Nastávají chvíle, kdy se zájmy skupin střetnou a jde o to uhájit ty svoje.
V biologii existuje zajímavý pojem – „výběr příbuzenský“ (kin selection). Ten říká, že jsme přirozeně vstřícnější k těm, s nimiž jsme geneticky příbuzní – a ti zpravidla žijí právě v našem vlastním městě, kraji nebo státě, nikoliv v tom sousedním.
Pokud se chceme ponořit ještě hlouběji, můžeme zkoumat, jak se propojilo naše biologické nastavení s tím, že nedůvěřujeme cizincům, a současně si vytváříme silné vazby uvnitř skupiny. Není lehké přímo svázat molekulární biologii s lidským chováním, ale v tomto případě máme alespoň částečné indicie. Jedna z klíčových látek je oxytocin – známý hormon „lásky“ a důvěry, který například spouští porod.
Dopady oxytocinu nejsou jednoznačné: v různých situacích má různé účinky. Přátelství posiluje, ale zároveň zvyšuje odstup k „outsiderům“. Některé studie dokonce naznačují, že může ovlivňovat sklon k rasismu nebo rozdělení „my versus oni“. Znamená to, že naše vtipy o Francouzích pramení z hladiny oxytocinu? Samozřejmě je to pouze jeden z mnoha „nábojů“ v celé evoluční a kulturní směsici, co utváří naše vnímání okolí. K biologickým základům se totiž přidávají i velmi silné společenské vzorce a stereotypy, které v Evropě přetrvávají i v roce 2025.
Nenechte se nachytat:
- Žádný ze zde popsaných jevů nemůže být ospravedlněním diskriminace. Mezi tím, jak věci jsou, a jak by měly být, je propast. Odvolávat se na „přírodu“, aby člověk omlouval své předsudky, je falešné a vede to do slepé uličky. Máme dnes spoustu kulturních pravidel a hodnot, které stojí často výš než naše přirozenost – a je to dobře. Věda nám může ukázat, proč jednáme tak, jak jednáme, ale jak bychom se chovat měli, to je otázka pro celou společnost. Právě toto rozlišování je nutné, abychom udrželi vědu čistou a lidskou společnost férovou.
Zdroje:
- Julia H Egito a kol. Oxytocin zvyšuje sociální vnímavost vůči „vnějším skupinám“ v kontextu hrozby. Sage, Psychological Science. DOI: 10.1016/j.yhbeh.2020.104733
- Sara B. Algoe a kol. Oxytocin a sociální vazby: Role oxytocinu v vnímání chování romantických partnerů. Sage Journals DOI: 10.1177/0956797617716922
