Pro zachycení emisí za jediný rok by bylo nutné zalesnit území o rozloze USA, Velké Británie, Číny a Ruska dohromady
Úsilí o řešení klimatických změn a stále rostoucí množství emise CO₂ vedlo mnohé z nás hledat rychlá a účinná řešení. Jedním z nich je i oblíbené sázení stromů. Jenže věc není tak jednoduchá, jak se zdá. Strom začne efektivně pohlcovat CO₂ až po dvaceti letech, do té doby naopak během růstu vypouští více CO₂, než pohltí. Čtyři mladé stromky ve věku pěti let rozhodně neudělají stejnou práci jako jeden vzrostlý. Podle odbornice Kári Helgason z evropské iniciativy CarbFix „prostě těžíme dávné lesy v podobě fosilních paliv a během pouhých sto let je spalujeme. Tolik stromů na světě prostě nikdy nebude, abychom to vrátili zpět.“
Přesto roste trend komerční výsadby stromů v dobré víře i byznyse – s cílem kompenzovat vlastní uhlíkovou stopu. Ale autoři nové studie v Trends in Ecology and Evolution varují, že tyto plantáže mohou přírodě dokonce škodit — zejména biodiverzitě a dalším ekosystémovým službám. Řešení? Důraz na ochranu a obnovu zachovalých ekosystémů by měl být prioritou.
„Navzdory širokému spektru služeb, které tropické ekosystémy přinášejí, je jejich hodnota ve veřejných debatách často redukována jen na schopnost vázat uhlík,“ říká hlavní autor studie Jesús Aguirre-Gutiérrez. Současná (i nová) politika by podle něj neměla podporovat degradaci jedinečných biotopů pouze za účelem vysazování stromů pro uhlíkovou kompenzaci.
Tropické ekosystémy – nejen pralesy, ale i savany a stepní oblasti – se zdají na sázení stromů ideální, protože tamní klima podporuje rychlý růst. Jenže „rychlý les“ většinou znamená také „ekosystém s omezenou škálou života.“ A hlavně: často jde spíš o zalesňování zcela nových oblastí, včetně přírodních travnatých porostů, které nebývaly lesem a jsou samy o sobě bohaté na druhy a ekologické procesy.
Obvyklý názor, že sázení stromů souběžně zlepšuje i rozmanitost života a přináší socioekonomické výhody, se podle autorů nepotvrdil. Tropické oblasti poskytují řadu služeb – udržování vody, úrodnost půdy, opylování nebo přirozený úklid krajiny. Naproti tomu plantáže určené k zachycování uhlíku bývají jednodruhové (monokultury). Celosvětově převládá pouhých pět druhů komerčně vysazovaných dřevin (například teak, mahagon, cedr, dub, akácie), zaměřených hlavně na dřevo nebo papírenský průmysl.
I když jsou takové plantáže ekonomicky výhodné, biodiverzitu zřetelně ochuzují. Například v brazilské savaně zvýšení podílu lesa o 40 % vedlo ke snížení rozmanitosti rostlin a mravenců o zhruba třetinu. Snížení rozmanitosti má negativní vliv i na zdraví půdy, vodní cyklus a celkovou funkčnost území.
Podle studie je navíc i ten nejambicióznější plán sázení stromů proti uhlíkovým emisím odsouzen k omezenému úspěchu. „Současný trend soustředit se na uhlíkové plantáže vede k celkové jednotvárnosti krajiny bez většího přínosu pro klima. Pro zachycení jediného roku globálních emisí bychom museli zalesnit plochu odpovídající součtu rozlohy USA, Velké Británie, Číny a Ruska.“
V pozadí nových vln výsadby stromů hrají roli především peníze: firmám se investice do uhlíkových kreditů vyplácí, protože uhlík je jednoduše měřitelný a obchodovatelný. Hodnoty jako je různorodost druhů a komplexní ekosystémové služby se ale do kalkulaček nevejdou.
Namísto zaměření na nové lesy doporučují vědci jednu zásadní věc — prioritu by měla mít ochrana původních ekosystémů. Investujme do udržení krajiny, kde příroda funguje ve své přirozené podobě, a kde je pestrost života i služeb pro člověka skutečně maximální. To je cesta, která přesahuje čistě ekonomický pohled na zachycování uhlíku.
