„Hormon těchto buněk byl u člověka objeven už před mnoha desítkami let, ale dlouho nikdo netušil, k čemu vlastně slouží,“ uvádějí autoři výzkumu.
Výzkumníci už po desetiletí zkoumají monogamii u lidí i zvířat. Spousta studií ji spojovala s oxytocinem, známým jako „hormon štěstí“. Nejnovější vědecké poznatky ale ukazují, že za stálými vztahy může stát dosud málo prozkoumaný hormon, jehož úloha byla ještě nedávno nejasná.
Tým vědců z Kolumbijské univerzity, vedený Andrém Bendeským, si položil otázku, proč je hraboš polní celoživotně monogamní, zatímco jeho blízký příbuzný myšice je silně promiskuitní. Odpověď, publikovaná v časopise Nature, se podle nich skrývá v nečekané hormonální buňce.
„Hormon těchto buněk jsme u lidí objevili už před desítkami let, ale jejich účel byl záhadou – vysvětluje Bendesky ve zprávě univerzity. – Objevili jsme, že může podněcovat rodičovské chování u myší, což napovídá, jakou úlohu může hrát i u lidí.“
Nový výzkum porovnával dvě příbuzné druhy hlodavců. První z nich, myšice skalní (Peromyscus maniculatus), je vůbec nejběžnějším savcem Severní Ameriky. Žije od Aljašky až po Střední Ameriku. Druhým byl hraboš polní (Peromyscus polionotus) – menší druh, vážící sotva 13 gramů, obývající Floridu a Georgii.
Více než sto let výzkumu ukázalo, že tyto myši mají překvapivě odlišné chování. Zatímco myšice žije promiskuitně (jeden vrh může mít až čtyři různé otce), hraboš tvoří celoživotní páry.
Dřívější studie naznačovaly, že jde o „evoluční sestry“ – potvrzují to podobnosti v lebce, zubech, genetice i stavbě těla. Aby vědci zjistili, proč si tak blízcí příbuzní osvojili úplně jiné vzorce vztahů, zaměřili se na jejich nadledviny.
„Nadledviny, uložené v dutině břišní, produkují množství hormonů ovlivňujících chování – vysvětluje Bendesky. – Patří sem stresové hormony (třeba adrenalin), ale i různé pohlavní hormony.“
Nadledviny těchto dvou druhů se ukázaly být překvapivě rozdílné. Nadledviny monogamních hrabošů jsou zhruba šestkrát větší než u promiskuitních myší, i po přepočtu na tělesnou hmotnost.
„Tak velkou rozdílnost ve velikosti jednoho vnitřního orgánu u dvou téměř stejného typu zvířat jsme doteď nikdy neviděli,“ upozorňují vědci.
Genetická analýza ukázala, že v nadledvinách hrabošů je gen Akr1c18 mnohem aktivnější než u myší. Tento gen kóduje enzym pro tvorbu málo prozkoumaného hormonu 20⍺-OHP, který se vyskytuje i u lidí a jiných savců.
Výzkumníci si všimli, že vyšší hladina hormonu 20⍺-OHP podporuje pečovatelské chování u obou druhů myší. Například 17 % promiskuitních myší, kterým byl hormon podán, začalo pečovat o mláďata a vracet je do hnízda. U myší bez injekce se toto chování téměř nevyskytlo.
„Právě poprvé jsme narazili na něco, co dokáže posílit rodičovskou péči i u druhů, které běžně pečují méně,“ shodují se autoři.
Obvykle jsou nadledviny rozděleny do tří částí, ale vědci zjistili, že u monogamních hrabošů existuje dokonce čtvrtá zóna.
„Nazvali jsme ji zona inaudita, což v latině znamená ‚dosud neslyšená‘, protože takový typ buněk nikdo nikdy u žádného živočicha nepopisoval,“ upozorňuje Natalie Niepoth, spoluautorka studie.
Právě v této zóně byla aktivita 194 genů – včetně Akr1c18 – několikanásobně vyšší než jinde v nadledvinách. Dalším krokem bude zjistit, jak je hormon a příslušné buňky zastoupeny u lidí nebo třeba oblíbených domácích zvířat v Česku.
