Všimli jste si někdy, jakým způsobem zdravíte cizí lidi? Možná se tím ani nezabýváte, ale podle psychologů v tom hraje roli vaše dětství. Gesta, tón hlasu nebo třeba oční kontakt – to všechno o nás prozradí překvapivě hodně.
Otisk dětství ve vašem pozdravu
To, jak jsme se v dětství učili s cizími komunikovat, se promítá přímo do toho, jak se chováme jako dospělí. Někdo bez problémů pozdraví paní u kasy v Albertu nebo si popovídá s dělníkem na stavbě. Další se naopak kontaktu raději vyhne a projde kolem mlčky.
Otevřenost a komunikace: Přátelské pozdravy
Usmíváte se už z dálky? V obchodě zdravíte nahlas a s očima upřenýma na druhého člověka? Nezůstáváte jen u pozdravu – nebojíte se zahájit konverzaci, hodíte do placu vtípek, nebo se prostě ptáte, jak se kdo má. Cizí vás neznervózňují, naopak, setkání s druhými vás baví bez ohledu na věk či postavení.
Co to znamená o vašem dětství? S největší pravděpodobností jste vyrůstali v otevřeném prostředí: rodiče vás vedli k tomu, že s lidmi se mluví a svět je bezpečné místo. Komunikace byla normální součástí domácnosti a vy jste cítili, že váš názor má váhu. Takové chování jste možná převzali od svých nejbližších – a pokračujete v tom dál.
Z pohledu psychologie to znamená silný vnitřní pocit bezpečí a důvěru ve svět kolem vás.
Ti, kdo vyrůstali v komunikativním prostředí, navazují konverzaci s lehkostí.
Formální pozdrav z povinnosti
Když potkáte někoho cizího, krátce přikývnete nebo suše pozdravíte, ale víc vás to nezajímá. Nejste neslušní, víte, co společnost očekává, ale necítíte potřebu rozvíjet další kontakt. Zdravíte, protože je to správné – a v tom vaše komunikace končí.
Co to vypovídá o vašem dětství? Možná jste doma slýchali „Pozdravit je slušnost“. Pravidla byla jasně daná, spontánnost méně. Respekt vůči ostatním byl důležitý, ale emoce zůstávaly v pozadí. Výsledkem je zdravý odstup: respektujete sociální normy, ale zároveň si držíte svou zónu pohodlí.
Opatrné zdravení a nejistota
Pozdravíte sotva slyšitelně, skláníte pohled a doufáte, že si vás nikdo nevšimne. Pozornost druhých vám není příjemná, při kontaktu jste spíš nervózní a často přehlížení.
Co to vypovídá o vašem dětství? Možná jste vyrůstali v nejistotě, kde projev iniciativa nemusel být vítaný nebo jste se báli udělat chybu. Chyběla vám chvála a pocit, že váš hlas má pro ostatní hodnotu. To, co pro někoho znamená obyčejný pozdrav, je pro vás spíš nutná povinnost, ve které se necítíte dobře. Sebedůvěra se tak musí posilovat až v dospělosti.
Pokud dáváte přednost „neviditelnosti“, vnímáte svět možná méně bezpečně.
Vyhýbání se kontaktu: Pozdrav raději úplně přeskočíte
Při setkání s cizím člověkem se díváte jinam. Pozdrav považujete za ně co navíc, někdy dokonce za zbytečný. Nepotřebujete dávat najevo otevřenost a chcete si chránit svůj prostor.
Co za tím stojí? Svět kolem vás nepůsobí bezpečně, a ten pocit se možná táhne právě od útlého věku. Dospělí vám nevysvětlili pravidla kontaktu s ostatními a vy jste si postupně vytvořili své obranné strategie. Pozdrav je nadbytečný – hlavní je, že se chráníte sami před sebou.
Jak svůj styl pozdravu změnit?
- Zkuste malými krůčky prolomit ostych – začněte třeba s prodavačem na poště nebo servírkou v kavárně.
- Všímejte si, jak zdraví ostatní – Češi, Slováci, ale třeba i sousedé z Polska mají svá maličká „zdravicí pravidla“.
- Nenechte se vykolejit nepříjemnou reakcí – každý máme svůj den.
- Zkuste myslet na to, že i formální pozdrav může někomu zlepšit náladu. Drobnost, která potěší!
Zajímavost na závěr
Věděli jste, že podle společenských průzkumů se v Praze nejčastěji zdraví jednoduché „Dobrý den“ i mezi naprostými cizinci? V menších městech na Moravě se víc používá „Zdravím“ nebo „Na shledanou“, a v některých horských oblastech je běžné i tradiční „Pozdrav Pánbůh“. Každý region má tak své vlastní jemné odlišnosti.
Tak co, poznáváte se v některém z popsaných stylů?
