Podle aktuálního vědeckého výzkumu odpovídají rysy slavného plátna spíše otisku sochy v nízkém reliéfu než skutečnému lidskému tělu.
Mezi liturgickými relikviemi má Turínské plátno v Česku i ve světě zvláštní postavení – a to nejen mezi věřícími. Plátno je považováno za „důkaz života“ Ježíše Krista a zobrazuje podobu muže se stopami po ukřižování – jak zepředu, tak zezadu. Je dlouhé asi 4,4 metru a široké přibližně 1,1 metru. A právě jeho záhadný původ fascinuje generace vědců i laiků.
Otázka, kdy a jak vlastně plátno vzniklo, rozděluje už desítky let odborníky, historiky i zástupce církve. Hlavní teorie jsou dvě: buď jde o umělecké dílo z doby středověku, nebo je to opravdu část lněné tkaniny, která po smrti Ježíše Krista obalila jeho tělo před více než dvěma tisíciletími.
Radiokarbonová analýza z roku 1989 ovšem určila stáří plátna do období 1260–1390, což by odpovídalo spíš hypotéze středověkého původu. V roce 2005 tým vedený Raymondem Rogersem upozornil, že vzorek pro radiokarbonové datování pocházel z části, která byla v minulosti opravena, a tedy mohla být mladší než zbytek tkaniny.
Další zajímavý zlom přinesl rok 2022, kdy byl jediný vlákenný vzorek analyzován pomocí moderní a částečně kontroverzní metody rentgenové difrakce (WAXS). Ta naznačila, že by plátno mohlo pocházet dokonce už z 1. století n. l. Pokud by byl tento výsledek potvrzen, posunulo by to původ látky do doby samotného Ježíše.
V roce 2018 jiný výzkum zkoumal rozložení krvavých stop na plátně. Výsledek? Krevní vzory podle autorů naprosto neodpovídají tomu, co by věda očekávala od těla položeného na látku po smrti. Nabízí se tedy možnost, že „krev“ mohla být doplněna později uměleckou technikou.
Nejčerstvější, aktuálně medializovaná studie sáhla po 3D modelování. Badatelé srovnávali digitální otisk reálné postavy a uměleckého nízkého reliéfu na rovném povrchu. Když se totiž skutečný trojrozměrný objekt zakryje plochou látkou, stopy na tkanině se výrazně rozšiřují a deformují oproti samotnému objektu – s tím jistě souhlasí i každý, kdo někdy balil dárek složitějšího tvaru.
Naopak, digitální otisk plochého reliéfu odpovídal více tomu, co vidíme přímo na Turínském plátně. Analýza tak zpochybňuje představu, že by obraz mohl vzniknout obtisknutím skutečného těla.
Vedoucí výzkumu Cicero Moraes shrnuje: „Vzorec kontaktu vytvořený pomocí reliéfního modelu lépe odpovídá skutečné podobě plátna – je anatomicky přesnější a kopíruje obrysy postavy, zatímco otisk těla ve 3D je výrazně zkreslený.“
Nová studie neřeší otázku stáří samotného plátna, ale přináší nový pohled – tedy, že by skutečně mohlo vzniknout jako unikátní umělecké dílo v době, kdy byl reliéf běžnou technikou.
Moraes také vybízí všechny zájemce, aby využili volně dostupný software použitý v analýze a zkusili si experiment zopakovat – nebo prozkoumat další málo probádané historické záhady.
Jak Moraes dodává, „Tato práce přináší nejen nový pohled na původ obrazu Turínského plátna, ale ukazuje i sílu digitálních technologií při řešení starých tajemství. Právě propojení vědy, umění a technologií otevírá cestu k novým odpovědím, na které jsme dosud jen marně hledali vysvětlení.“
