Židovské pohřební zvyklosti nedovolovaly omývání těla před uložením do hrobu
Turínské plátno, na němž je vyobrazeno tělo muže s tragickými stopami po ukřižování, rozděluje už desítky let nejen věřící a vědkyně. Tahle možná nejznámější křesťanská relikvie světa, dlouhá 4,42 metru a široká 1,13 metru, byla středem mnoha debat: byla opravdu použita k pohřbení Ježíše Krista nebo jde o propracované středověké umělecké dílo?
Roku 1989 určila radiouhlíková metoda stáří plátna na období let 1260–1390, což nahrávalo středověké teorii. Pozdější analýzy (mj. tým Raymonda Rogerse v roce 2005) ale zjistily, že vzorek pocházel z později záplatované části. Starý spor tak zůstal nevyřešen.
V roce 2024 přibyla další vlna diskusí díky 3D analýzám. Ty naznačovaly, že plátno nemuselo krýt skutečné tělo, ale třeba jen středověkou plastiku.
Už roku 1998 ale jedna forenzní studie tvrdila, že bylo tělo před pohřbem omyto. Vyplývalo to z rozložení a typu krevních stop, které měly souviset s běžným židovským pohřebním rituálem v té době.
Nyní však imunoložka Kelly Kearse z Univerzity Johna Hopkinse ve své letošní práci prokázala, že plátno obalilo skutečné lidské tělo a znaky byly v naprostém souladu s tehdejší židovskou pohřební tradicí i s tím, co najdeme v Písmu.
Pohřeb bez mytí těla: Co říkají fakta roku 2025
Tradiční židovské zvyklosti jsou jasné: Po násilné smrti, jako byla ta Ježíšova, nesmělo být tělo omyto před pohřbením. Evangelia uvádí, že mrtvé tělo bylo jen zabalené do prádla se směsí vonných bylin – žádná koupel, jen důstojný obal.
Díky UV snímkování a moderním imunochemickým metodám mohla Kearse posoudit, jak se krev v těle po smrti chová, jak se dostává na látku a jak na plátně zůstávají stopy po séru či sraženinách.
Výsledky zveřejněné v SciencePG potvrdily přítomnost pravé lidské krve včetně typických sérových lemů. Tyto lemování se tvoří pouze tehdy, když se krev začne srážet dřív, než přijde do kontaktu s textilem – tedy přímo z čerstvých, neumytých ran, jak by odpovídalo popisu ukřižování.
Kdyby bylo tělo omyto, soudržnost krevních stop a sérové okraje by na plátně jednoduše nevznikly. „Opláchnutá“ krev na textilu se chová zcela jinak: vyschne, ale nevytvoří charakteristické sraženiny. Jen neošetřené krvavé rány umožňují přenos krve i několik hodin po smrti.
Závěr? Aktuální poznatky prakticky vylučují verzi, že by hlavní krevní stopy na Turínském plátně vznikly po omytí těla. Krev se dostala na plátno rovnou z čerstvých ran, v souladu s historickými rituály i biblickými texty.
Proč by vás to mělo zajímat?
- I po více než dvou tisíciletích umí moderní věda překvapit a potvrdit dávné tradice.
- Turínské plátno dál fascinuje Prahu, Brno i Olomouc – stále častěji je u nás vystavováno jako vědecký fenomén, ne jen relikvie.
- Křížení historie, náboženství a chemie nám připomíná, že naše kulturní dědictví má mnohem víc vrstev, než se zdá.
Co si z toho odnést?
Nezáleží, zda se považujete za věřící nebo skeptika – Turínské plátno je obdivuhodným důkazem, jak si věda a víra mohou podat ruku. Zdá se totiž, že detaily pohřbu Ježíše, jak je líčí Bible i židovská tradice, se opakovaně potvrzují v laboratoři.
Možná jste plátno dosud brali jen jako historickou kuriozitu. Ale vědecké důkazy z roku 2025 vybízejí podívat se na něj novým pohledem. Pokud někdy budete mít možnost navštívit některou z českých výstav, stojí za to vidět Turínské plátno na vlastní oči – nejen jako symbol, ale i jako fascinující záhadu propojující víru s poznáním.
